Samuel Klika: Život mezi tady a tam – cesta z Marylandu k vlastní škole v Česku
- Samuel Klika
- 21. 4.
- Minut čtení: 3
Aktualizováno: 23. 4.
Začátky v Baltimoru
Jmenuji se Samuel D. Klika a jsem spoluzakladatelem skupiny škol “Baltimore” v Berouně. Narodil jsem se totiž v Baltimoru ve státě Maryland, což už samo o sobě poněkud komplikuje snahu vyprávět můj život jednoduše. Moje matka byla Američanka. Otec byl česko-amerického původu, z Československa odešel v roce 1968 jako chlapec. Byl příliš mladý na to, aby tomu všemu úplně rozuměl, ale dost starý na to, aby si dobře pamatoval, proč bylo nutné odejít.
Komunismus má zvláštní schopnost takové věci hned vyjasnit.
Nějaký čas se život ubíral docela obyčejnou, předvídatelnou americkou cestou. A pak se to změnilo.
Tři roky, které se staly třicet
Když mi bylo osm, rodiče nám oznámili, že se stěhujeme do České republiky. Jen dočasně, na tři roky, říkali.
Rodiče někdy dokážou říkat věci s velkou jistotou, která se později ukáže spíš jako optimistický odhad.
Ty tři roky se změnily ve třicet.
Život ve dvou jazycích
Najednou jsem žil mezi dvěma jazyky a dvěma kulturami. Léto jsme trávili ve Spojených státech, školní rok v České republice. Neustále jsem přepínal mezi dvěma způsoby života, americkým a českým.
Postupně jsem pochopil jednu věc: pocit, že někam patříte, není místo. Je to schopnost. A většinou se ji člověk naučí spíš z nutnosti než z vlastní volby.
Tehdy mi to ale nepřipadalo nijak zvláštní. Děti si podobné věci moc neuvědomují. Prostě se přizpůsobí a berou to jako normální.
Rodina a rozhodnutí
Roky ubíhaly. Vyrostl jsem, oženil jsem se s úžasnou českou ženou, což vyžadovalo více diplomacie než zeměpisu, a společně jsme začali vychovávat bilingvní děti.
Ty dnes přepínají mezi jazyky úplně přirozeně. Stejně samozřejmě, jako dospělí někdy mění názory.
Když jsem je pozoroval, uvědomil jsem si něco důležitého: život, který jsem se kdysi snažil zvládnout, je život, který teď chci vědomě vytvářet.
Klíčová otázka
Toto uvědomění mě přivedlo k otázce, která zní jednoduše, ale jednoduchá rozhodně není: Odejít a hledat něco lepšího nebo zůstat a něco lepšího vytvořit?
Rozhodli jsme se zůstat.
Založení školy
Založit školu nebylo rozhodnutí, které by přišlo snadno nebo rychle. Byl to spíš typ rozhodnutí, které vyvolává pozvednuté obočí, nevyžádané rady a občas i varování od lidí, kteří o celé věci vědí jen velmi málo.
Přesto jsme začali. Malí, nedokonalí, ale odhodlaní.
Upřímně řečeno, jinak se podobné věci ani začít nedají.
Růst školy
Škola postupně rostla. S pomocí partnerů, kteří věřili, že vzdělání není náklad, ale investice do budoucnosti děti, jsme se rozšířili. Dnes máme mateřskou i základní školu a připravujeme otevření střední školy.
Nic z toho nepřišlo rychle, ani potichu nebo bez odporu. Ale to asi nikoho nepřekvapí. Věci, které mají smysl, obvykle jednoduché nebývají.
Poezie v tom všem
Je v tom všem jistá poezie, i když poezii příliš nedůvěřuji. Má totiž tendenci věci přikrášlovat.
Podle rodinné tradice, kterou nám předával můj dědeček Shipley, byl jedním z našich předků Augustin Heřman, český kartograf, který v 17. století pomáhal lordu Baltimorovi mapovat Maryland.
Za odměnu získal půdu. Jeho mapy byly tak kvalitní, že se používaly po generace, a jeho jméno se v Marylandu objevuje dodnes, v názvech silnic, měst i jedné střední školy.
Čech pomáhal utvářet Maryland. O několik století později, přivádí rodinný příběh Maryland zpět do České republiky.
Smysl pro humor historie
Historie má pro podobné věci zvláštní smysl pro ironii.
Je snadné přemýšlet, jak by se věci vyvíjely, kdyby padla jiná rozhodnutí. Kdyby prarodiče neodešli. Kdyby se rodiče nevrátili. Kdybychom odešli my.
Jenže podobné úvahy jsou příjemné, ale ve skutečnosti nic nového nepřinášejí.
Důležité je to, co člověk skutečně udělá.
Co jsem se naučil
Postupně jsem pochopil ještě jednu věc. Skutečné změny většinou nepřicházejí velkým
odchodem. Častěji vznikají z dlouhodobé práce.
Z toho, že se člověk nejdřív učí a pak jedná. Z toho, že vydrží i ve chvílích, kdy přijdou pochybnosti, kritika nebo pokušení všechno vzdát.
Vzdělání v té nejlepší podobě není jen přípravou na život. Je to sám život, prožívaný se zvědavostí, odvahou a ochotou pokračovat dál, i když se věci zkomplikují.